(Následující text pana Vacka mne zaujal natolik, že jsem si ho ve Wordu zformátoval do úzkého, vysokého sloupce, vytiskl na pruh tvrdšího papíru a používám ho jako záložku do knih, abych ho měl často po ruce.)
Není pravda, že nemáme milost, že je daleko. Pravda je přesně opačná: milost je zde stále a my dokonce milostí sami jsme. Bohužel nevědomě, a proto ji ani nepociťujeme a nejsme ji účastni. Touto milostí je pozorovatel, pozorující vědomí.
V čem milost pozorovatele spočívá? Když se do něho uchýlíme, jsme vysvobozeni z nevědomého pohlcení v mysli a v těle a ve světě a nemají na nás proto tak velký vliv, jako je tomu, když nejsme pozorovatelé.
V pozorujícím vědomí jsme rozlišeni od těla, mysli i světa a prožíváme svou netotožnost s nimi, což nás vysvobozuje z jejich moci, a to tím víc, čím víc se naše totožnost přesunula do pozorujícího vědomí, kterým jsme. Účinnost postoje sebe si vědomého pozorovatele je tak velká, jak silné, úplné a trvalé je naše spočívání v něm.
Pokud se v pozorovateli přestaneme uvědomovat, padáme zpět do totožnosti s tělem a s myslí a ty nás včetně zevního světa opět drží plně ve své moci, a proto ztrácíme svou svobodu a trpíme. Z uvedených důvodů není jedno, jak vytrvale se v pozorovateli držíme a s jakou silou se v něm prožíváme. Přerušované a slabé spočívání proto nepřináší a ani nemůže přinášet trvalé a výrazné účinky.
Naproti tomu trvalé spočívání v pozorovateli s plnou totožností s ním nás osvobozuje z područí těla, mysli i světa, a proto je plně oprávněné mluvit o pozorovateli jako o milosti a dokonce i spasiteli. Tak v pozorovateli, který je v každém z nás jako vědomí Já jsem, je nám dána možnost milosti i spásy a záleží jen na nás, zda ji využijeme a jak ji využijeme.
Nestěžujme si proto na nedostatek milosti ani jí nehledejme, kde není, ale čerpejme ji co nejhojněji, kde je: ve vědomí Já jsem, které je pozorovatelem v nás.
(Jiří Vacek 17.02.2008)
