Rozhovory se Šrí Ramanou Mahárišim, č. 6

15. května 1935
Rozhovor 6.

Jeden mnich (sannjásin) se zeptal, jak zabránit rozptylování mysli.
Maháriši: Vidíte objekty a zapomínáte na své vlastní Já. Budete-li se držet svého Já, nebudete vnímat svět jako objektivní.

Salvador Dalí – Kristus sv. Jana od Kříže

Je známo, že i obrazy mohou mít své mystické účinky, obzvláště jedná-li se o díla s duchovní tématikou či je-li malíř sám mystikem. Od skalních maleb šamanů, mandal tibetských mnichů, přes biblické výjevy středověkých mistrů, až po moderní snové výjevy se vine snaha zobrazit nezobrazitelné a zachytit nezachytitelné.

Salvador Dalí (1904-1989), katalánský malíř známý především svými surrealistickými díly, namaloval v roce 1951 obraz Kristus sv. Jana od Kříže. Jeho hlavní inspirací pro tento obraz byla perokresba španělského karmelitánského kněze sv. Jana od Kříže (1542-1591), který načrtl svou vizi, ve které spatřil ukřižování Krista pohledem seshora, jakoby z pohledu samotného Boha. Dalí jeho nápad dotvořil, zobrazil kříž s Kristem vznášející se na ztemnělé obloze nad skalnatým pobřežím svého bydliště ve vesnici Port Lligat ve Španělsku spolu se člunem a rybáři, které okopíroval z obrazů Velázqueze a Le Naina. Ačkoliv se jedná o zobrazení ukřižování, nenalezneme na obraze hřeby, trnovou korunu či krev; dle Dalího by tím bylo jeho zobrazení Krista zohyzděno. V obraze je zakomponována symbolika Svaté Trojice (trojúhelník Kristových paží) a myšlenek platonismu (kruh Kristovy hlavy). Reakce na obraz byly ve své době značně rozporné; pro ctitele moderního umění to byl krok zpět, protože obraz byl namalován v příliš tradičním stylu, dalšími byl považován za snahu Dalího se za každou cenu zviditelnit. Obraz získala Kelvingrove Art Gallery v Glasgow ve Skotsku, ve které visí s malou přestávkou dodnes.

Pro srovnání, co dokáže udělat s vizí mystika zhruba načrtnutou perem zručný umělec, je připojen původní náčrtek sv. Jana od Kříže. Jelikož jsou cesty Boží nevyzpytatelné (a stejně tak jsou nevyzpytatelné i cesty hledajícího k Bohu), dovedou možná souvislosti některého ctitele malířského umění Salvadora Dalího až k četbě hluboce mystických děl samotného sv. Jana od Kříže, což je cestička sice poněkud krkolomná, ale (možná) ne tak úplně nemožná.

Rozhovory se Šrí Ramanou Mahárišim, č. 5

15. května 1935
Rozhovor 5.

Pan M. Frydman, inženýr, poznamenal k tématu Milost: „Panenku ze soli ponořenou do moře neochrání nepromokavý plášť.“
To bylo velmi výstižné přirovnání a bylo přijato s potleskem.
Maháriši dodal: „Tím pláštěm se rozumí tělo.“

Se Šrí Ramanou z Arunačály

Se Šrí Ramanou z Arunáčaly

Putoval jsem dlouho; ano
šel jsem ze země do země do země.
Setkal jsem se s mudrci, mocnými králi i královnami,
pokornými, moudrými a vznešenými.

Ale pouze tam, – v ášramu
pod Arunačálou, –
jsem si uvědomil tu radost zcela ryzí,
Já jsem! Já jsem! Já jsem!

- Grant Duff
(Douglas Ainslie)

(Golden Jubilee Souvenir, Sri Ramanasramam, 1. vydání 1946)

Rozhovory se Šrí Ramanou Mahárišim, č. 4

15. května 1935
Rozhovor 4.

Maháriši byl dotázán vzdělaným mladíkem: „Proč říkáte, že Srdce je na pravé straně, když biologové tvrdí, že se nachází nalevo?“ Mladík žádal důkaz.
Maháriši: Přesně tak. Fyzický orgán je vlevo; to je bezpochyby. Ale Srdce, o kterém hovořím já, není fyzickým orgánem a nachází se na pravé straně. Je to má zkušenost a nepotřebuji žádné důkazy. Přesto můžete najít potvrzení v ajurvédské knize v malajalam (jazyk jihoindického státu Kérala) a v Síta Upanišádě; a jako důkaz přednesl verš v sanskrtu z první knihy a mantru z druhé.

Smějící se Maháriši

Šrí Ramanu Mahárišiho má mnoho lidí ve svých představách zafixovaného jako jakousi nadpozemskou bytost trávící veškerý svůj čas v sedě se zkříženýma nohama na pohovce v meditační hale či na tygří kůži, po většinu času zcela nevědomou si svého okolí i svého těla, a jen zřídkakdy poskytující strohé odpovědi na dotazy zvídavých návštěvníků. Mnohé ze známých fotografií toto mínění podporují.

Ale existoval i jiný Maháriši. Takový, jakého ho oddaní uctívatelé možná ani neznají, snad ani znát nechtějí. Možná mají pocit, že by tím byl sundán z vysokého piedestalu božskosti, na který si ho sami posadili. Možná by zjistili, že přes svou osvícenost a božskost byl schopen fungovat jako každý „normální“ člověk.

A tak přece jen existují i jiné fotografie: Maháriši dohlížející na práci v ášramu, Maháriši se zvířaty, Maháriši s holí a konvicí na vodu na procházce, Maháriši čtoucí noviny, Maháriši laskavě se usmívající, Maháriši smějící se od ucha k uchu.

A takového ho mám nejraději.